Naše začátky

Když jsem vybíral plemeno svého nového psa, jedním z kritérií bylo, aby byl schopen chodit dlouhé túry po horách.  Předtím jsem měl Rhodéského ridgebacka a vlastně nebyl žádný důvod proč to měnit, naopak jsem u nového psa požadoval podobné vlastnosti. Na světě je ale spousta krásných a zajímavých plemen a já nechtěl zůstat u jednoho, i když prověřeného. Měl to být určitě pes velký, přesto aktivní a pohyblivý, dobrý hlídač, ale ne zbytečně útočný nebo agresivní, po zdravotní stránce nezatížený dědičnými chorobami a nezkažený množením díky módnosti plemene, tedy spíše méně běžné plemeno. Nebyla to lehká volba a trvalo několik let, než jsem se rozhodl. Tosa inu byla příliš velká, beauceron příliš malý, cane corso se nelíbil zbytku rodiny, leonberger se všem líbil (děti ho hodně chtěly), ale zdravotně žádná sláva a na túry příliš těžký, středoasiat a anatol by mohli být až příliš ostří. Až po době jsem se v atlasu zastavil nad Pyrenejským horským psem a pomyslel si "Proč už mě dávno nenapadl ? Vždyť jsem si ho všiml už před lety a přišel mi hodně zajímavý." Zřejmě proto, že je bílý a já po bílých psech nikdy moc nekoukal a hlavně jsem nikdy nikde žádného nepotkal. Dnes mi to přijde jako jasná volba, ale tenkrát jsem dlouho vybíral. Dokonce jsem napsal dotaz na fórum webu mushing.cz zda někdo nemá zkušenost s canicrossem a skijoringem s PHP, nebo někoho takového nezná. Časem se totiž rozšířilo moje kritérium výběru i na běh. Po cca 3 letech bez odpovědi jsem si na dotaz odpověděl sám. Nikoho asi nikdy ani nenapadlo s tak velkým pasteveckým psem běhat. Bylo mi jasné, že to nebude žádný sprinter, ale není ani zvlášť těžký a robustní a měl by mít vytrvalost. Vždyť na horách se pastevci s ovcemi něco naběhají.

A tak když Ozzy vyrostl a venku nebylo víc jak 15°C, začali jsme s běháním. Zpočátku jsme běhali bez postroje a šňůry jen na volno. Ozzy se spíš držel za mnou, občas jsem na něho musel i počkat, běhal opravdu rozvážným tempem. Až po nějaké době cca ve věku 1,5 roku jsem přidal postroj a šňůru, aby se naučil běhat v zápřahu. Byl z toho ale dost vyjukaný, vůbec nechápal, že má táhnout a prostě dopředu nešel. Uhýbal z cesty, schovával se za mě, nebo se motal kolem mě, no hrůza. Kolikrát jsem již ztrácel nervy. Někdy už to vypadalo, že to pochopil a jde, ale pak mu zase něco přeskočilo a začal blbnout. Bylo jasné, že takhle to nepůjde. Potřeboval jsem pomocníka. Někoho dalšího, kdo bude na konci šňůry, a já Ozzyho povedu, aby to pochopil a nebál se toho. A tak se stalo. Stačila jedna taková delší procházka a pochopil. Od té doby jsme mohli trochu běhat v zápřahu. Píšu trochu, protože díky jeho tempu se šňůra napnula spíš jen výjimečně a  protože jsem potřeboval trénovat hlavně sebe a Ozzy nevypadal, že bude zrychlovat, jsem běhal častěji sám, takže společné běhání v těch začátcích nebylo tak časté. V létě vůbec, nad 15 °C je pro tak chlupatého psa příliš vysoká teplota. Bylo mi líto nechávat ho doma a běhat sám a tak mě napadlo, když to není na canicross, co zkusit dogtrekking? (Canicross je běh se psem, který je v postroji zapřažený pružnou šňůrou k běžci na kratší tratě- cca 5-10 km- sprint, nebo cca 15-25km- MID, dogtrekking je běh nebo chůze na dlouhé vzdálenosti nad 80 km s povinnou výbavou-bivakovací potřeby atd.) Protože proč pastevec běží tak rozvážně ? Přece proto, aby šetřil síly a dlouho vydržel. Takže pokud tím svým rozvážným tempem zvládne i tak dlouhé vzdálenosti, mohla by to být naše disciplína. Pak už bude zbývat jen přizpůsobit se jeho tempu, což mi doteď moc nešlo, a uběhnout víc než 80 km (zatím jsem běžel nejvíc maraton).

Na internetu jsem zabrousil na web dogtrekkingového seriálu MCŘ a zjistil, že cca za měsíc (14.10-16.10.) se bude konat finálový závod letošní série- Krkonošská tlapka a hned jsem nás přihlásil. Zajímavé bylo, že se Krkonošská tlapka konala v Českém ráji. V předchozích letech byly dějištěm Krkonoše, jak napovídá název, ale nikde jsem nenašel informaci, proč letos v Českém ráji. To jsem se dozvěděl až na místě. Prostě to ochranáři nepovolili. Krkonoše jsou již příliš přelidněné a sám musím uznat, že i pro mě, jak mám rád hory, byly lepší skalní města Českého ráje, než asfaltky Krkonoš s průvody turistů.

Takže jsme měli měsíc na to, něco narychlo natrénovat, nebo spíš zjistit jak na tom jsme a jak jsme schopni to zvládnout. Měsíc není moc, ale něco se zvládnout dá. Mým cílem bylo celou 81 km dlouhou trasu uběhnout/ujít na jeden zátah bez bivaku a v co nejkratším čase, tedy běžet co to půjde. Je to přece závod, i když většina účastníků to bere spíš jako čundr se psem a bivakují, někteří i dvě noci, ale já chtěl určitě závodit. Každý si to prostě užívá jinak a obě varianty jsou v dogtrekkingu běžné. Sbalil jsem do batohu povinnou výbavu (spacák+ karimatka, nebo alumatka, lékárnička, botky pro psa, voda a strava pro psa i člověka, nějaké to náhradní oblečení, atd.) a každý víkend s touto cca 10 kg zátěží na zádech jsme vyráželi na 1 delší špacír a v týdnu 2-3x běh bez batohu na cca 10-20 km. První víkend jsme dali 30 km - cca 50 %běh/50%chůze, druhý víkend zase 30 km ale již skoro celé během, třetí víkend to již bylo 65 km a čtvrtý víkend opět 30 km běh. Byl to opravdu rychlotréning, ale něco nám to oběma dalo. Určitě naději na zdolání trati podle mých představ, což bylo umístění v první desítce v naší kategorii DTM2 (muži nad 40 let).

A přišel den "D", na který jsem se těšil jak malé dítě na Vánoce a na nic jiného už 2 týdny nemyslel, hlavně v noci, kdy bych měl raději spát. Vlastně odjezd na místo činu byl již den předem. V kempu Ostrov na Malé Skále bylo zázemí akce, kdy ve čtvrtek večer proběhla prezentace účastníků a nezbytný výklad trati a start v pátek ráno mezi 7 a 9 hodinou. Ještě večer jsem si sbalil batoh na závod, abych se ráno nezdržoval. Na ráno jsem pro Ozzyho připravil kuřecí vývar, aby se pořádně napojil a pořádnou snídani, ale jako na potvoru zrovna neměl chuť. Na nic. Ani vývaru ani masa se vůbec nedotkl. Nevím, jestli ze mě vycítil předzávodní nervozitu, nebo co, ale ani k tomu nečuchl. Škoda, s jeho spotřebou vody by se opravdu hodilo mít už něco v sobě, než to tahat v batohu. Nesl jsem pro každého 1,5 litru a bylo to tak akorát. Pokud by trasa vedla krajinou bez louží, potoků a jiných možností napojení, musel bych pro Ozzyho asi táhnout cisternu vody, takovou má spotřebu. Takže na start šel Ozzy pěkně nalačno. Před startem proběhla kontrola povinné výbavy a veterinární kontrola (pes chodí, tedy je zdravý) a hurá na trať. V ten moment veškerá nervozita zmizela a my mohli v klidu klusat vstříc nástrahám skalních měst Českého ráje. Samozřejmě 81 km nenamotáte pouze do skal, ale byly i rovinatější pasáže, ovšem celkové převýšení přes 4000 m naznačuje, že to úplně procházka nebyla. Na trase bylo 21 povinných a 4 nepovinné kontroly, některé zatraceně schované. Nepovinné kontroly "tlapky" jsou jakési prémie navíc, závodníci je berou jako jakousi prestiž, prostě čím víc prémií, tím větší borec, nebo naopak? Počet tlapek může také rozhodnout pořadí při shodě času. S Ozzákem jsme brali 2 tlapky. Běželo nám to dobře prakticky celou cestu, pouze do kopce jsme chodili a pak jeden úsek následující po hodně prudkém stoupání, po kterém jsem si chvíli myslel, že se už nerozeběhnu. Ale rozeběhl, a oba jsme statečně vydrželi běžet až do cíle. Popravdě jsem vůbec nevěděl, co od nás čekat někde na posledních 20 kilometrech, protože jsme ani jeden zatím takovou zkušenost neměli. Ale výkon nás obou mě velice mile překvapil a nadchl. Do cíle jsme dorazili po 14 hodinách a 1 minutě na 3.místě v naší kategorii!!! Pouhou 1 minutu za druhým v pořadí a 19 minut za prvním. A překvapený jsem z toho nebyl jen já. Tipuji, že takového psa na bedně tam ještě neměli. Tento úspěch je pro mě velkou motivací pro příští rok, kdy bych se s Ozzym rád zúčastnil většiny závodů seriálu MČR a pokud to půjde, tak proč neatakovat čelní příčky i v celkovém pořadí. Že to s PHP je možné i v konkureci daleko běhavějších psů, jsme již dokázali.